Když jsem se v říjnu roku 2015 rozhodovala, kam bych na výměnu chtěla jet, na prvním místě bylo USA a Brazílie se v předběžných preferencích vůbec neobjevila. Myslela jsem si, jak nebezpečná země to je a o roce tam se mi ani nesnilo. Jenže po všech těch meetinzích a rozhodování po nich se mi Brazílie natolik zalíbila, že si zasloužila první místo v mých preferencích. Když mi na konci února 2016 přišel email s tím, že pojedu do Brazílie, byla jsem tak šťastná, a ještě o to víc, když jsem zjistila, že můj distrikt se nachází u moře.
Víte, jak se říká, že výměna není jeden rok v životě, ale život v jednom roce? Opravdu mi to tak připadalo, protože jak moje host maminka jednou řekla, naučili jsme se všechno znova. Naučila jsem se mluvit, jíst, poznala jsem tradice a zvyky, začala komunikovat s lidmi. Ze začátku jsem se opravdu podobala miminku, které ještě nic neumí. Během chvilky jsem se ale všechno naučila a byla ze mě zase šestnáctiletá slečna.
Většina lidí si myslí, že výměna je lehká věc. Odjedu si na rok, ve škole nemusím nic dělat, cestuji po Brazílii. To je jen ukázka z těch kladných věcích, jenže o těch záporech už nikdo nepřemýšlí. Ano, odjedu si na rok, jenže sama, bez rodiny, nechávám za sebou vše, co jsem se za 16 let naučila. Mířím do neznáma, nikoho neznám, netuším, jak se co řekne, nevím, jak se mám chovat. Taky je těžké se naučit jazyk dané země, v mém případě to byla portugalština, u které si všichni myslí, že je stejná jako španělština. A když se mě někdo zeptá, jestli mluvím i španělsky, tak odpovím, že je to úplně jiný jazyk, ale že se ho hodlám v budoucnu taky naučit.
Když jsem se vrátila domů, nastalo to, čeho jsem se nejvíc obávala - otázky. Jenže nejsou to třeba otázky typu "Jaké je tam jídlo?" nebo "Jací jsou lidé?", ale jen ta jedna otázka "Jaké to bylo?". Bylo to skvělé, úžasné, báječné, super, těžké, špatné, unavující. Jenže protože převažuje ta kladná část, vždy řeknu, že to bylo super. Ale to nikomu nestačí, a proto se mě zeptají, jestli bych jim neřekla něco víc. Problém je v tom, že nikdy nevím, co říct, a ten dotyčný člověk mi řekne, ať mu teda řeknu všechno. Jenže já vám nemůžu říct všechno. Nemůžu vám říct, co všechno jsem v Brazílii zažila. Nevím, co vám mám říct, abych naplnila vaše očekávání a osvětlila jaké to bylo. Nedokážu vám říct, jaký byl můj nejlepší zážitek, protože těch zážitků bylo tolik, že už si je všechny nepamatuju. A kdybych se je snažila vyjmenovat, hned bych se rozbrečela a už bych nepřestala. Nikdo si neuvědomuje, jak ten návrat může být těžký. Myslíte si, že rok je dlouhá doba, ale ani nevíte, jak rychle to uteče. Za rok se se všemi sblížíte tak, jak kdybyste je znali celý život, a pak je musíte všechny opustit. Taky 26. června 2017 byl snad nejtěžší den v mém životě.
A jak se teda cítím po výměně? Dobře. Jsem ráda, že jsem zase zpátky doma, v mé pohodlné posteli, jím knedlíky a je mi skvěle. I když bych v Brazílii ráda strávila ještě chvilku, v objetí rodičů je stejně nejlíp. To rodiče byli vždy mou největší podporou a bez nich bych se nikam nedostala.
Brazílie se stala mým domovem a vždy jím bude. Te amo Brasil!
Většina lidí si myslí, že výměna je lehká věc. Odjedu si na rok, ve škole nemusím nic dělat, cestuji po Brazílii. To je jen ukázka z těch kladných věcích, jenže o těch záporech už nikdo nepřemýšlí. Ano, odjedu si na rok, jenže sama, bez rodiny, nechávám za sebou vše, co jsem se za 16 let naučila. Mířím do neznáma, nikoho neznám, netuším, jak se co řekne, nevím, jak se mám chovat. Taky je těžké se naučit jazyk dané země, v mém případě to byla portugalština, u které si všichni myslí, že je stejná jako španělština. A když se mě někdo zeptá, jestli mluvím i španělsky, tak odpovím, že je to úplně jiný jazyk, ale že se ho hodlám v budoucnu taky naučit.
Když jsem se vrátila domů, nastalo to, čeho jsem se nejvíc obávala - otázky. Jenže nejsou to třeba otázky typu "Jaké je tam jídlo?" nebo "Jací jsou lidé?", ale jen ta jedna otázka "Jaké to bylo?". Bylo to skvělé, úžasné, báječné, super, těžké, špatné, unavující. Jenže protože převažuje ta kladná část, vždy řeknu, že to bylo super. Ale to nikomu nestačí, a proto se mě zeptají, jestli bych jim neřekla něco víc. Problém je v tom, že nikdy nevím, co říct, a ten dotyčný člověk mi řekne, ať mu teda řeknu všechno. Jenže já vám nemůžu říct všechno. Nemůžu vám říct, co všechno jsem v Brazílii zažila. Nevím, co vám mám říct, abych naplnila vaše očekávání a osvětlila jaké to bylo. Nedokážu vám říct, jaký byl můj nejlepší zážitek, protože těch zážitků bylo tolik, že už si je všechny nepamatuju. A kdybych se je snažila vyjmenovat, hned bych se rozbrečela a už bych nepřestala. Nikdo si neuvědomuje, jak ten návrat může být těžký. Myslíte si, že rok je dlouhá doba, ale ani nevíte, jak rychle to uteče. Za rok se se všemi sblížíte tak, jak kdybyste je znali celý život, a pak je musíte všechny opustit. Taky 26. června 2017 byl snad nejtěžší den v mém životě.
A jak se teda cítím po výměně? Dobře. Jsem ráda, že jsem zase zpátky doma, v mé pohodlné posteli, jím knedlíky a je mi skvěle. I když bych v Brazílii ráda strávila ještě chvilku, v objetí rodičů je stejně nejlíp. To rodiče byli vždy mou největší podporou a bez nich bych se nikam nedostala.
Brazílie se stala mým domovem a vždy jím bude. Te amo Brasil!
 |
| 15. července 2016 |
 |
| 27. června 2017 |
